Lehkost bytí

Zažívám tento stav poprvé ve svém běžném životě. Skutečně ho žiju. Přitom to neznamená, že někdy nepláču, neznamená to, že jsem stále happy. Jsem někdy smutná a někdy naměkko. Nebojuju s žádným stavem.

To, co teď zažívám, znám už delší dobu fyzicky. Přitom jsem nikdy neviděla tu souvislost. Neuvědomila jsem si, že takto mohu i žít. Několikrát jsem absolvovala súfijské víření (tj točení se dokola). Roztočila jsem se tak, že moje ruce volně létaly prostorem, viděla jsem jen větrný vír kolem sebe, nemělo to už ani barvy. Najednou se můj vnitřní pohyb úplně zklidnil, můj dech se prohloubil, mohla jsem volně vydechnout a odpočívat! Poprvé to bylo velké překvapení. Moje tělo se točilo velkou rychlostí, několikrát se mi i podařilo, že se moje nohy jakoby nedotýkaly země. A uvnitř toho víru byla nádhera a odpočinek. Klid a lehkost. Slyšela jsem lektora, jak povzbuzuje lidi k pohybu a já se uvnitř svého kruhu smála a užívala odpočinku. Měla jsem pocit, že se vlastně flákám. (ano, to mívám teď ve svém žití občas taky. Protože nebylo třeba žádné síly, jen jsem setrvávala v tom víru, v odpočinku a lehkosti. Tedy, dokud jsem to nechtěla násilně zastavit. To přišel úplný fyzický odpor. Moje tělo bylo tlačeno zpět do pohybu. Bylo to, jako chtít otevřít dveře proti větru. Později jsem se naučila dát si svůj čas, stačilo jen vědomě požádat o zklidnění a postupně jsem se zastavovala.

Další stav znám z tranzovního tance. Pokud jsem měla pocit, že tělo nemůže, stačilo začít víc dýchat a víc se uvolnit. A zase jsem mohla pokračovat v pohybu. Tělo řádilo mnoho hodin v rychlém pohybu a ve mně bylo tolik energie a lehkosti, že bych mohla létat. Žádné násilí. A to mi zase připomíná další stav. Tak silně moje duše za něčem šla, tak silně jsem si něco přála (podle mě to přání bylo tak silné proto, že to chtěla hlavně moje duše, že jsem se přesunula prostorem za neuvěřitelný čas. Ano, běžela jsem, ale byl to zvláštní běh. Prostě jsem letěla prostorem. Ta síla šla z břicha a přesouvala mě na to jiné místo. Nohy a tělo jsem jen potřebovala uvolnit, aby tomu nepřekážely.

A nyní to zažívám celkově. Stačí se jen uvolnit, nalézt klid uvnitř a nepřekážet si. Pro mě osobně je důležité právě to uvolnění, protože já sice vždy viděla za tři rohy, ale fyzicky jsem tam ještě nebyla. Příliš jsem se snažila, příliš chtěla. A nyní se uvolňuji a nechávám věci, ať se dějí – a ony se dějí moc krásně. Zajímavé je, že to neznamená nicnedělání. Není to pasivita. Je to konání v lehkosti a klidu. A radosti, protože jsem prostě v pohodě. Krásný stav. Děkuji za něj.