Kruh se uzavřel – vnouček

Ležím si a marodím. Nemohu dělat téměř nic a je to úleva. Před očima si promítám postupně všechny obrazy z minulého týdne.

Chci o tom psát, ale nevím, kde začít. Taky si musím hodně citlivě navnímat, jakým stylem mohu psát o svých blízkých, byl to porodní týden mé dcery.

Určitě chci začít u flow.

Jestli mě v něčem tento porod prověřil, tak to byla hlavně má intuice. Nemůžete se ptát své dcery, kdy asi porodí, když to sama úplně neví. Nemůžete ji neustále rozrušovat otázkami na její stav, kdy se poddává plynutí dní předporodních a krásně se stahuje k sobě.

Věděla jsem, že si přeje, abych byla s jejich tříletkou, zatímco bude na svět přicházet další bytost.

Jenže bydlím 1,45 hod. autem daleko. Věděla jsem, že si to musím nacítit sama, kdy tam být a jak.

Už přenášela a já hlídala malou během její kontroly. Ptala jsem se sama sebe: „Jet domů nebo zůstat u mamky poblíž?“

Mám už lety prověřeno, že když nevím, tak hodně vnímám své tělo. Chce se zvednout a jet, nebo chce sedět zůstat u mamky? Odjelo s pocitem, že víkend bude klidný a že mám jet zpět v pondělí.

V pondělí jsem odjížděla od muže a při loučení jsem byla nějak dojatá a cítila jsem, že se vrátím, až bude po všem, jen jsem nevěděla kdy.

Strávila jsem den u mamky, vyčistila jí okna a ujistila dceru, že když pojede druhý den na kontrolu (měla to hodinu cesty, neb si vybrala vzdálenější porodnici), že mohu hlídat. Druhý den jedu na hlídání a dcera pláče v bolesti, zděsím se, ale jsou to „jen“ bloklá záda.

Po porodu zjistila, že jí kašlem v zádech ruplo tak, že si zlomila žebro. Tomu jsme se pak ale už úplně smály, to už nešlo jinak.

Věděla jsem, že teď si rozhodně nepřeje začít rodit, že potřebuje tak dva dny na uvolnění v bolesti v zádech. Každopádně se má pomoc hodila na aktivitách pro malou, aby dcera mohla odpočívat.

Bivakovala jsem u mamky a užívala si večery s ní. Ta si libovala, že jí ve čtvrtek odvezu k lékaři a pak už ten den ráno přišel dlouho čekaný telefonát, že se proces rozjíždí a zároveň, že tříletka lehla, takže mé pomoci je třeba hned.

A já tam byla. Přesně tak, jak bylo potřeba, ještě jsem zvládla maminu odvézt i od lékaře. Celý ten den jsem pak byla s nemocnou holčičkou a držela ji dál od mamky, která pomalu postupovala procesem.

Pro jednou mou část, pro tu mateřskou je to naprosto šílené, vnímat, jak dcera postupuje k porodu, vlastně u toho nechci být, až příliš mě to emočně zasahuje. Neskutečně se mi ulevilo, když večer odjeli konečně do porodnice. Tím, že jsem věděla, že tam má domluvenou porodní asistentku, jsem byla dost v klidu.

Ovšem úplně klidná jsem nebyla. Zůstat s nemocným dítětem v horečkách, mě trochu děsilo, ale zas mě to tak naplno zaměstnalo, že na nic jiného jsem nemyslela.

Flow geniálního dění se odvíjelo dál. Přišly zprávy z porodnice, zdravý krásný chlapeček a u dcery komplikace, jejichž dosah mi v první chvíli ani nedocházel.
Měla jsem za úkol zvládnout s nemocnou holčičkou nejen celou noc, ale i probuzení, kdy bude očekávat návrat táty a ono nic. Spala mi velkou část noci na rameni, vzbudila se úplně rozpálená ve chvílích zrození brášky, a když viděla ještě v noci fotky, byla i ve své horečce kouzelně dojatá, ulevilo se jí a usnula. Zvládly jsme to spolu krásně, i to ráno.

Chytit první emoce muže po návratu, kdy mi teprve začalo docházet, co přesně se dělo, tak to byla síla. Moci odjet za dcerou hned druhé dopoledne a zažít její přenádhernou porodní proměnu, jako bych potkala novou ženu, nemohla jsem být vděčnější.

Další dny plynuly, ve střídání se u malé, která se postupně uzdravovala. Závěr a příchod z porodnice jsem si moc neužila, neb jsem se v tu chvíli klepala horečkou a vypadla jsem tak rychle, jak jen to šlo.

Ponořila jsem se do svého těla, prošla docela brutální chřipkou, abych i já mohla zažít své znovuzrození. Proč tu nemoc tak silně zažila malá, si neodvažuji zcela zodpovědět, to by lépe načetla její mamka, mě k tomu jen přišlo, že jak byla v nejhorším ve stejné chvíli jako její mamka, jestli snad na nějaké úrovni navnímala, že bude mamka v ohrožení.

Je to jedno, nyní jsou už všichni spolu, i já se uzdravuji a cítím, jako by se kruh uzavřel. Poslední vnouče. A první kluk.

A sama se ještě nechám překvapit, jak to všechno promění mě. Protože toho bylo samozřejmě mnohem víc, ale je to příliš soukromé, a není to jen mé, než aby se to dalo veřejně sdílet.

Ženské dozrávání je ve hře ale zcela jasně. Za mě, jsem šťastná, že se na svou intuici a vnímání mohu spolehnout. Vede mě dokonale.

Ruku v ruce s flow se objevují i naše emoce. Ty dělají naše prožívání hlubším, ale musíme se umět s nimi popasovat. Zajímá tě, jak na to? Přijď do Emoční přípravky – začínáme 9. 12. 2024.