Kdo je tu odborník?

Zamyslely jste se někdy nad tím, kdo je pro vás odborník?

Někdo to má jasně – je to diplom, vysoká škola, vystudované kurzy, speciální vzdělání v oboru.

Nejvíc to frčí v lékařství, což mi přijde jako hodně zajímavé, když je to o nás.

Jasně, že do elektřiny, nebo opravy auta ( ale šikovní muži běžně dělají) bych se necpala, ale vše, co nějak týká mě…tělo, mysl, duše se mě zcela týká.

A přesto právě zde máme nejvíc informací, že je třeba se odevzdat do rukou odborníků. Proč? Jde nám o život!

Ano jde. Ale možná i jinak než je na první pohled viditelné.

Pro mě osobně tituly nic neznamenají – říkají mi jen to, že dotyčný se umí učit (taky to mohl sotva prolézt). Umí používat pamět a možná je cílevědomý, neb vydržel celou školu. Získat jakýkoliv certifikát je poměrně snadné.

Kdo je odborník pro mě?

Je to člověk s bohatými zkušenostmi a s otevřenou myslí, který je schopen se učit díky zkušenosti i skrze nás.

Je to člověk, který nás vnímá! Který se skutečně zajímá o to, co potřebujeme.

Pokud bych se zaměřila na lékaře – tak rozhodně chci toho, kdo nijak nepopírá to, co mu říkám, má zájem přijít na to, co nefunguje a to v celkovém kontextu.

Který sám má důvěru v neomezenou schopnost lidské regenerace. Těla, mysli i duše.

To znamená, že nemá potřebu preferovat své ego a to, co se zatím naučil.

Ten, který nechápe tyto schopnosti člověka a myslí si, že je to jen na něm – ten u mě není skutečný doktor. Nic se nenaučil.

Ano, naprosto žádám, aby měl úctu k fungování těla, člověka. Úctu k člověku jako takovému, úctu ke mně.

Také by měl mít schopnost rozhodovat se čistě – tedy bez svého ega, jedině tak rozhoduje skutečně pro dobro pacienta. Tedy ano – vyžaduji určitou úroveń vědomí a pokoru.

No, nevím, jestli se prověřují takové kvality u doktorského diplomu. Tak proč mu tak věříme?

O kvalitě člověka nám nic neříká.

Ve hře je i určitý systém – nemají na nás čas.

Ale to pro mě není akceptovatelný důvod, tím víc mi nedává smysl něco takového vyhledat.

Lékař je prostě pro mě obyčejný člověk, který vystudoval nějakou vysokou školu, a nosí bílý plášť.

Moji důvěru si opravdu musí svým přístupem, svou prací zasloužit. Jen z podstaty toho, že je doktor, to se mnou fakt nedělá nic.

Jasně – k tomu musí taky třeba dozrát, někdo může svou práci dělat dlouho, může být starší – řeklo by se, musí mít zkušenosti.

Tak nějaké určitě má, ale zase záleží na jeho otevřené či omezené mysli. Otevřená mysl dokáže vnímat druhého člověka, stále se učit a to z různých zdrojů a hlavně od lidí samotných.

Omezená mysl je za mě to, když má někdo přesvědčení, že ví vše, že ví vše o vás, a že vy prostě nemůžete NIC vědět.

To už je nejen omezenost ale také arogance.

Vy žijete ve svém těle pořád.

Kdo jiný ho asi zná nejlíp?

Vy víte, co se vám děje v hlavě, on do ní nevidí, neví, na co myslíte – kdo je tu tedy odborník?

Vy víte, po čem toužíte, jak by to asi mohl vědět on?

Tělo, mysl, duše – kdo je největší odborník?

Ano, vy.

Proč se toho bojíme? Stejně když přijde tvrdý na tvrdý, tak zjistíte, že za svůj život jste odpovědni jen vy. Můžete přizvat pomocníky, ale odborníkem na sebe vždycky zůstáváte VY.

Jde nám o život, ano.

,Celý náš život totiž nějak ovlivní, když si nevěříme,

když odevzdáváme zodpovědnost nad svým zdravím v bláhové představě, že se někdo o mě postará, že mě někdo nakonec určitě zachrání,

když žijeme bez své vlastní moci.

Zkuste si představit, že přijdete k lékaři – (je to kapacita) on vám řekne, máte nevyléčitelnou nemoc a budete žít jen půl roku.

Máte dvě hlavní možnosti

A) přijmout to a zabalit to a svěřit se do jeho péče. Možná budete žít o trošku dýl. Umřete nevědomí, ani vás nenapadlo, že byste mohli zkusit. Neobjevili jste svou sílu ani vědomí sebe, nechali jste za sebe rozhodnout.

Tady je právě průšvih, že když máte v sobě příliš poslušnosti a důvěry v někoho, v kapacitu, v titul, tak vás ani nenapadne se nad tím zamyslet, že byste třeba mohli něco udělat jinak. Vůbec vás nenapadne jeho tvrzení zpochybnit. A co když ale můžete…

B) nepřijmout to. Pozor – říká to kapacita – skvělé, doktor vám skvěle posloužil, čím větší kapacita – tím větší síla přežití se ve vás musí zvednout. A ona se může zvednout. A také se to mnohým stalo. Nepřijmou to a začnou hledat, co by tedy mohli. Rozhodnou se žít a udělají pro to maximum, převezmou zcela zodpovědnost za sebe. Třebas se i mohou svěřit této kapacitě, nebo někomu jinému… ale s jiným vědomím, s rozhodnutím, že jeho diagnóza se ho netýká.

Často se zcela uzdraví, i tehdy, kdy byla diagnóza nevyléčitelná.

Jak je to možné? Vždyť kapacita řekla jasně, že to možné není.

No, jo, co když je tu vyšší kapacita? Přímo ve vás?

Žijeme opravdu to, co si my sami dovolíme ve své mysli.

A ano, někdy se něco stane jinak, nemůžeme zabránit tomu, aby smrt přišla. Jsou místa, která nemáme ani ve své moci. Je tu neomezená síla, díky níž jsme se zrodili a díky níž umíráme. Ale tím bych neměli nic odevzdávat do rukou druhých. Malého druhého. Když, tak ať si mě vezme to velké, co tady je. Jsem ochotna se odevzdat plně životu i smrti. Bohu, životu, existenci. Jistota přežití? Není, smrt je vždycky jistá. Záruky nejsou.

C) může být i varianta, že to už víte, že zemřete.

V takových případech, kdy se v nás zvedne síla přežití, to víme jasně. Je to tak silně, že nic jiného nevnímáme – dalo by se říct, ani nemáme na výběr.

Ale je mnoho jemných úrovní, drobných nuancí v našem každém běžném dni, kdy můžeme důvěřovat sobě. A prověřovat si informace pomocníků, vybírat si z nich.

Vezmu ale ještě jinou situaci.

Skončí porod. V některých místech jste ucítily něco podivného, nejistotu. Bylo vám nabídnuto urychlení, vzaly jste to, bylo vám to nabídnuto tak pěkně, aby vám pomohli. A pak se „něco“ stalo.

Na konci máte divný pocit, skoro jistotu, že to tak nemuselo být. Odcházíte ale z porodnice a říkáte si: “ To byl děs, tak hlavně že to mám za sebou, a hlavně že jsme v pořádku, jsme zdraví a živí, hlavně, že to dobře dopadlo… tak vlastně nevím, jak by to bylo, kdyby….třeba mě zachránili od nějakých komplikací, třeba to mohlo být ještě horší.“ Začnete si to různě vysvětlovat a omlouvat.

Pokud jste ale zažili něco, co vám úplně nehrálo – proč si prostě nedůvěřujete a necháte se ukolébat tím, že asi to tak mělo být, anebo že oni přeci vědí, co dělají a rozumí tomu?

Co když to takto nemusí být?

Nejvíc si ubližujeme tím, že popíráme, co jsme cítily, dobrovolně se vzdáváme své síly.

Ignorujeme své radary, snažíme si vše logicky zdůvodnit. Ale jsou věci, které zdůvodnit nedokážeme.

Nemají logické zdůvodnění a přesto… možná právě proto jsou ty nejpravdivější.

Tak je klidně nikomu nevysvětlujte, nechte si je pro sebe, ale zařiďte se dle nich.

Že oni vědí něco víc? Možná znají léky, ale nikdy vlastně neví, co udělají vám, jak vám budou působit. tak co vlastně vědí?

Jsou různé části mozku, které používáme. V jedné části jsou naučené informace, druhá je méně uchopitelná, a přesto ví, dobře pozná, kdy je něco blbě a když je něco dobře. Prostě používejme celý svůj mozek. Doplňte informace cítěním, vnímáním, intuicí.

Ani láska nemá logické zdůvodnění a přesto když milujeme, tak to víme.

Můžeme vědět víc i o tom, co skutečně potřebujeme.

Je to váš život.

Vy jste odborník svého života.

PS:

A prosím vás nepište mi, že nohu bych si asi nespravila, když bych si ji zlomila. Jasně, že bych si ráda na spravení zašla, chodím i například k zubaři.

Jen říkám – vždycky hlavně důvěřujme sobě a nebojme se ptát, nesouhlasit, prověřovat informace, měnit lékaře, nevěřit jim vše.

Rozpoznávejme kvality a netolerujme aroganci.

Prostě nebuďme tak poslušní.

Ten, kdo to nakonec odnese – jsme zase jenom vy.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů