Je racionální myšlení skutečně taková výhra?

Nikdy nepodceňujte svůj mozek. Je neuvěřitelně rychlý. Bodejť by ne, vždyť ho od dětství jednostranně trénujeme.
Musím říct, že mě fascinuje skutečnost, jak se v naší společnosti preferuje a rozvíjí pouze racionální část mozku. Přitom mozek má i jiné části, třeba emocionální a plazí. Např. si naivně myslíme, že plazí část mozku nevyužíváme, vždyť nejsme ohroženi na životech.
Není to pravda. Plazí část mozku spustí instinkty tehdy, když je nervový systém přesycen. Zahlcen a neví jak situaci zpracovat. A to může být – hlavně u dětí – cokoliv. Třeba z pohledu dospělého banální zákrok u lékaře. Také všudy přítomný stres nebo silná emocionální záležitost, spustí instinktivní obranné reakce.

Raiconální myšlení nás dokonce omezuje. Tak velmi si zakládáme na vzdělání, na cizích převzatých informacích a často, aniž si to uvědomujeme, necháváme se podle nich formovat a ovlivňovat. Nerozvíjíme ani svoje instinkty ani intuici ani kreativitu. Nejsou snad důležité? Kolik lidí ale zažilo, že jim zadek (či život) zachránil nějaký pocit? Logicky nevysvětlitelný…

Čím nás tedy racio omezuje?

Myšlenky jsou naučeny běhat po známých cestách a jakmile mají vybočit, tak to bolí. Např. některé bolesti hlavy mohou být přesně z toho, že lpíme na starých nefunkčních myšlenkách a odmítáme přijmout jiné. Také nepodceňujme tendenci vytvářet zvyky a setrvačnosti.
Racio podporuje škatulkování a také černobílé vidění. Aktivita této části mozku velí: ihned věci, události pojmenovat, zařadit a roztřídit. Ideálně jasně, přehledně – na pozitivní nebo negativní. Jasně definovat a vyhodnotit.

Jsme tak moc naučení to dělat, že si tento proces vůbec neuvědomujeme. Co mu totiž skutečně nemůžeme upřít, je fakt, že je nesmírně rychlý. Jen vjem z oka nebo ucha přejde do mysli a mysl už maká. Mít jasno přináší určitou jistotu a stabilitu. Abych nebrojila jen proti, musím uznat, že pochopení a rozkódování nějaké situace také potřebujeme. Díky určitému vyhodnocení se učíme, vytváříme si své zkušenosti. Některá pochopení nám slouží k vývoji. Jiná nás naopak chytnou do pasti dedukce. Rozeznat je od sebe je vskutku alchymie.

Potřeba všemu rozumět, potřeba mít vše jasně definované, však přináší také spoustu omezení!

Roztřídění impulsů do škatulek a přihrádek značně vymezuje náš úhel pohledu. Potřeba jistoty podporuje setrvávání ve zvyku, v náhledu. Podporuje i naše ego – potřebu mít pravdu. Nefandí úplně novinkám, kreativitě a rozšiřujícímu se vědomí. A víte, že myšlenka dokáže vyvolat pocit nebo emoci? Nebo nemoc?
Je fakt, že sledovat pochody a principy fungování mysli, je moje vášeň už dlouho, převážně díky tomu jsem se dostala z desetileté bulimie. Díky tomu dělám práci s lidmi.

Uvedu vám nyní dva příklady, které mi v životě v tomto směru hodně pomohly.

Návštěva kamarádky v horkém dni. Ona je odšťavňovací maniak, takže mě přivítala s nápojem v ruce: „Připravila jsem ti skvělý nápoj, je to pecka! Na, dej si.“ Nápoj vypadal brčálově zeleně. Neprozřetelně jsem si k němu čichla. „Hmm, něco mi to připomíná,“ říkám si. To „něco“ mi lehce poškádlilo dávící reflex. Bylo mi jasné, že v momentě, kdy si vzpomenu a pojmenuji to, tak už to nevypiju. Zůstala jsem chvíli v tichu a vnímala, jak se mozek zuřivě snaží… mozkové závity šrotovaly, jak moc to potřebovaly zařadit. Vnímala jsem tu aktivitu a řekla si: hele klid… nebude se to pojmenovávat… prostě to nepotřebuji vědět. Uvnitř mé hlavy nastal zmatek, závity nechápaly: „Ale my ti to najdem moc rádi… to je naše práce,“ reagovaly zmateně, možná i trochu dotčeně. „V pohodě, nepotřebuju to… dejte si volno…“ diskutovala jsem s nimi… „Jak volno? Co tím myslíš?“ „Prostě tak. Nic se pojmenovávat nebude. Tečka.“ Je fakt, že na jasný příkaz prostě poslechly.
Já se opatrně napila… najednou jsem mohla zkoumat novou chuť bez jakýchkoliv záznamů… Vypila jsem sklenici s pocitem neutrálna. Ani chutné ani nechutné. Tahle banální situace mi nesmírně posunula vnímání svých myšlenkových pochodů. Od té chvíle jsem začala pozorněji sledovat, podle jakých impulsů se rozhoduji, podle jakých si dělám první názor, i jak moc všechno hodnotím.

V jeden moment jsem úplně uviděla, jak moc jsme tím prolezlí… jak moc jsme na to zvyklí, jak obrovsky rychlý je proces pojmenovávání a škatulkování.
Ani dnes to nedokážu úplně zastavit, ale velmi rychle si to většinou uvědomím… a uvolním. Myšlenky sice přijdou…, ale já je už nemusím přijímat, nemusím na ně naskakovat. Je to docela zábava sledovat, jak se mysl snaží zařadit a já tvrdojíšně trvám na tom, že to není potřeba a zůstávám v otevřeném poli, kde se může stát cokoliv. Můj život se proměnil… to, co by mě dřív ani nenapadlo, je nyní úplně klidně možné.

A to je přesně to, co se stane, kdy uvolníme černobílé vidění.
Často slyším od klientek: když nebudu hubená, tak to znamená, že budu tlustá. Když to nebude takhle, je možný jen opak.

Černá nebo bílá.

Jenže mezi černou a bílou je obrovský prostor. Pestrá paleta barev, mnoho možností. Černobílé vidění velmi omezuje naši realitu. Černobílé vidění je přesně: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ „Co není pro mě dobré – je špatné.“
Nezařazení, ani na jeden pól, nepojmenování – přináší nejistotu. Nutí nás dát si víc času. Najednou se ocitneme v jakémsi neuchopitelném prostoru bytí. Kreativní, uvolněná mysl dokáže vidět daleko víc možností a cest. Nazvala bych to: Ocitneme se v životě. Protože život je živý.

Máme také tendenci rychle vyřešit situaci a mít klid. Podvědomě si stále projektujeme – až udělám toto… tak budu v klidu. Jenže – klid tohoto typu neexistuje. Klid můžete nalézt uvnitř sebe a s ním procházet pružně všemi proměnlivostmi života. Předpoklad, že až se stane toto… tak se už nebude nic dít, je mylný! Až najdu dobrou práci, tak budu v klidu… až najdu toho pravého… tak… (žili… byli… šťastně až do smrti… Blbost! Až začnete žít vztah, tak teprve začíná škola, práce, život.)
Ještě uvedu jeden příklad, co škatulkování a definování dělá. Že si zařazujeme nové lidi, to si asi dovedeme rychle uvědomit, ale my máme už stabilně zařazené i svoje nejbližší.

Moje druhé pochopení:

Mám dospělé dcery, 26 a 23 let. Mají už svůj samostatný život i bydlení.

A – před časem jsem na ně myslela a přistihla jsem se, jak si říkám… No jasně. „L.“ to má takhle… a „H.“ takhle. Najednou jsem si uvědomila, že s nimi už několik let nebydlím, že za tu dobu, kdy spolu nežijeme, každá něco prožila, že vše už může být úplně jinak, než si myslím. Uviděla jsem množství starých situací, podle kterých reaguji. Vytvořila jsem si představu, že jedna je taková a druhá maková.
„Dobře,“ řekla jsem si – může to být i jinak. Uvolním ten prostor. Jsou to moje dcery… jsou naprosto svobodné… schopné čehokoliv… mají svůj život… propouštím všechny škatulky… všechny nálepky a staré záznamy.
Začala jsem se na ně dívat jinýma očima – a víte co? Od té doby cítím, že se v našem vztahu něco změnilo. Jsme si blíž, dokážeme se lépe podpořit nebo porozumět si.

Shrnu-li to:

Nikdy nepodceňujte sílu návyků mozku. Rychlost, se kterou reaguje na sebemenší podnět. Jeho návyk hodnotit, pojmenovávat a definovat. Je skutečné dobrodružství vnímat svoje myšlenkové pochody a vědomě je měnit…
Dobrá zpráva je, že to jde a že do našeho života to vnese pestrost, šíři a velmi potřebnou schopnost – umění reagovat na změny. Být změnou, být životem. Někde se říká, že jediná jistota v životě je změna. A s tím já naprosto souhlasím.