Je libo záletníka?

Po víkendových nádherných a silných akcích ve Vyškově a v Brně musím napsat tato slova.
Je až neuvěřitelné, o čem všem se necháme ve jménu lásky přesvědčit, jak málo si věříme, jak málo dáváme důležitost tomu, co cítíme a jak si to dokážeme omlouvat. No – taky to moc dobře znám, člověk si k tomu občas musí dojít dost bolestivě a sám.
Tentokrát to bylo téma promiskuity, mužské nevěry.
„Vždyť jsem chlap, jsem rozsévač, mám to dané…, ale miluji jen tebe…, chci žít jen s tebou… Ty ostatní jsou jen pro tu změnu, jen naplnění mojí přirozené potřeby – já tě přeci miluju…! Není důvod se rozcházet…, já s tebou chci být…, tak co řešíš?“
Ano – pokud opakovaně potkáváme záletníky – je třeba se podívat, proč se to děje, kde je v mém postoji k mužům, otci, matce nějaký zásek. Ale skutečně věříte, že muži jsou takoví? Já ne.
A jinak…, kdy jindy je čas zařvat jako lvice a udělat rachot, soptit, projevit své emoce? Ukázat, co to s vámi dělá? Ukázat svoji bolest, hněv…, svou hranici. Ukázat sebe! Však v tuto chvíli nemáte co ztratit. Že toho muže? Vždyť tam stejně není…, není tam celý.
Každá tušíme, cítíme potenciál vztahu. Toužíme po hluboké intimitě. Těžko si ale dovolíme se do ní otevřít, když jsme jako v průchoďáku. Monogamie je nastavení, které nijak neovlivňuje osobní svobodu. Nemusíme mít všichni toto nastavení stejně… ale pokud se ve vztahu nechceme zraňovat, tak je fajn, když toto mají partneři shodně.
Uvědomuji si, že téma nevěr není ani náhodou jen mužské. Osobně to typuju 50 na 50. Pokud vás to skutečně nijak nezasahuje a dokážete sdílet volnou lásku… se všemi… i se svým partnerem – tak se vás to netýká a ani dál nečtěte.
Ale pokud cítíte bolest a zavíráte se…, tak jste našly svou osobní hranici… a tu je třeba respektovat. Přiznat si ji. Ano, můžete ji i posouvat, a to tehdy, když v tom sama ucítíte rozvoj, smysl.
Nevěra je vždy informace… Něco ve vztahu druhému chybí… Možná jste byly příliš hodné, příliš poslušné, možná jste tam vůbec nebyly. To je třeba si přiznat.
Protože když jste ve vztahu zcela otevřená, emotivní, svá…, dovolujete si se projevovat, tak vězte, že muž toho má tak plný brejle, že nemá čas ani sílu na žádnou další. Živý vztah jsou tak silné a nádherné chvíle, a to i krásy i bolesti.
Když se ovšem nebojíme se projevovat.
Když jsme příliš hodné a poddajné…, muž usne anebo jde jinam.
Jistěže vám říká, že vaše emoce nechce, že chce klid…, ale to neznamená, že je to pro něj nejlepší, že ho to hluboce uspokojuje a vyživuje.

To, že vás muž přesvědčí o tom, že nevěra… (i když vás bolí) je v pořádku – je špatně. Partnerovi by nemělo být jedno, že zraňuje. Respektujte svoje skutečné pocity, není v pořádku nechat se zraňovat.
Pokud to tak cítíte, tak trvejte na tom, že do intimity ve vztahu nikdo další nepatří.
Často se za slova o přirozenosti muž schovává, zůstává tím na bezpečném povrchu… neví, neumí, netuší – co je skutečně hluboký vztah.
Ale to ho může naučit jen žena!
Muži jsou hodně křehcí – a otevřít se hloubce jedné ženy chce velkou odvahu. A hlavně si žena potřebuje dovolit být ŽENOU.
Když si dovolíme být ženou ve svých proměnlivých podobách, tak naplníme i mužovu touhu po různosti… Takže se nebojme být své, divné, praštěné, bláznivé…, protože právě to udržuje nás vztah živý. Já věřím, že to je právě ono – po čem muž v hloubi duše touží… po ŽENĚ…, i když se ji snaží mentálně přesvědčit o něčem jiném.
Možná muži ani nevědí, co vlastně chtějí…
Také se stává, že přijde nevěra, která je utajená, je pro jedince důležitá a je ve stádiu, že to nedokáže přiznat pomalu ani sobě… Nedokáže toto téma otevřít… V lidských osudech je tolik možností, nemá smysl to nijak hodnotit. Vše má svůj vývoj, posloupnost.
Ale pokud máte doma téma nevěry na stole, je otevřené – můžete ho využít k proměně vztahu. Být autentičtí. Přiznat si, a to na obou stranách, své skutečné pocity, nalít si čistého vína.
Pokud se to stane – tak to mělo smysl. A často se právě proto nevěry dějí.
Stav po prozření je bolavý, syrový, ale pravdivý a osvobozující.