Jsme opravdu absolutní tvůrci?

Aneb jak být pravdivá  a přitom tvůrcem?

Myšlenka o tom, jak si tvoříme svou skutečnost je známá. Je velmi přitažlivá, dává nám pocit moci a to je rozhodně lepší než bezmoc. Být tvůrcem svého života – ano, jsme jím neustále. Vědomě i nevědomě. A v tom vnímám velký humor vesmíru, který nás postupně dostane i z naší naivity a pýchy – otevře nás do pokory a moudrosti.

Vnímám dvě trochu zavádějící polohy. 

1. manipulace se sebou za účelem, abych byla správně naladěná, abych byla pozitivní a otevřená, tím správným tvůrcem, ale s popřením toho, co skutečně cítím…

2. programování si svého života, jsem tvůrce, ale přitom je v tom ignorování, slepota a distanc od toho, co se mi nevoní, co se mi nelíbí, co je nějak pro mě náročné. A také velká kontrola. Což není životadárný princip.

Když to všechno bereme moc vážně, ulpíme na to „správném“,  i na tom, jací jsme všemocní tvůrci, tak ignorujeme život podobně jako ten, který je nic pozitivního nevidí. 

Mám proto trochu obezřetnost se slovem tvůrce, opravdu hodně záleží, z jakého vědomí se to použije.  Naprosto souzním s tím, že si vše vytváříme – potíž je v tom, že z většiny procent z podvědomí, nevědomě. 

A když všechno, tak všechno. Takže myslet si, jak mám vše vědomě ve své moci, je za mě iluze, která by popírala lidské nevědomí. Ke slovu tvůrce cítím velkou pokoru… ano, žiji maximum, uvolňuji svá omezení, osvobozuji se, jak jen to jde. Sleduji svou živou stopu a tak žiji každý den. tvořím s přítomnosti dle toho,jak jsme vedená. Dává mi to smysl. 

A stejně mi přichází, než si myslet, než podléhat iluzi, jak všechno ovládám, co být raději otevřenou nádobou, která nebrání tomu, aby se život skrze ni děl? Tvořím sebe  a skrze svou prázdnotu – svůj potenciál a život nechávám, aby se děl. Vždy není jen růžově a happy, život se stále děje, jen my ho nemusíme nijak posuzovat, nemusíme ani manipulovat a popírat nijak to, co cítíme. Nic není špatně, neodděluji se od ničeho neb vše je jedno. I když přijde něco nečekaného, v celkovém nadhledu je vše dokonalé a přesně tak, jak potřebuji.

Ano, zaměřuji se, vybírám si, rozhoduji se znova a znova pro lásku a vědomí. A zároveň jsem schopná přijmout vše, co je v mém poli.

Když si myslíme, že máme úplně vše ve své moci, jako bychom zapomínaly na to, že život je mysterium, které nás umí překvapit. Že život v nás si vždycky hledá cestu, která je oživující, která je vývojem. Vždy nás vede dokonale – jen se potřebujeme naučit tu dokonalost ve všem vidět.

A pokud ti s tím nyní mohu pomoci – tak třeba díky webináři Jak překročit roli oběti, která ti pomůže prohlédnout přes své mechanismy…a kde najdeš svou cestu, která ti bude dávat smysl.