Co všechno si v sobě nesou děti alkoholiků nebo jinak agresivních otců?

Nad touto otázkou jsem již pozastavovala vícekrát. Uvědomuji si, že to bude dost individuální, podle toho, co přesně v rodině probíhalo.

Rozhodně se ale vždy objeví narušený pocit bezpečí. To mě asi nejvíc zasáhlo, když jsem si kdysi nechala postavit rodinné konstelace na mou původní rodinu. To, jak se postavy představující nás děti, okamžitě sehnuly a chránily, obezřetně se pohybovaly prostorem, mi tehdy vyrazilo dech.

Ano, táta byl alkoholik, s agresivní nevyzpytatelnou opicí. Naši se rozvedli, když mi bylo 5, utíkali jsme oknem po žebříku z dětského pokoje, když se mamce povedlo tátu zamknout někde v domě, což jsem tehdy vnímala spíš jako dobrodružství. Když vystřízlivěl, kál se a sliboval polepšení.

A nyní jsem se ve svých 55 letech dotkla hlubokého nastavení, které aniž bych tušila jeho původ, velmi ovlivňovalo můj život.

Při hodině herectví jsme zkoušely přes tělo herecký střih. Změnit pozici těla a něco zahrát, změnit pozici těla a zas udělat něco jiného, v rychlém sledu, znovu a znovu.

Běžně si herecká cvičení užívám, ale nyní jsem byla paralyzovaná, knedlík v krku a bylo mi hodně blbě od břicha. Má drahá učitelka/herečka Jitka Osička, mě navedla, jak z té situace fyzicky i psychicky vyjít, jak ji vlastně použít.

Ale i po hodině mi stále bylo blbě a já cítila, že jsem se dotkla něčeho absolutně zásadního.

Z nějakého důvodu byla pro mě rychlá změna symbolem nebezpečí.

V první chvíli jsem si položila otázku: „Zvládnu to sama nebo chci od někoho pomoct?“ A hned mi přišlo, koho oslovit. Dvě ženy – jednu na EFT online, a jednu na kraniosakrální terapii u nás v místě.

A tak jsem jim okamžitě napsala a nějak obě cítily, že to hoří a hned druhý den mě obě vzaly.

Což už považuji za malý zázrak.

S každou jsme pracovaly trochu jinak, a co mi z toho vylezlo, mě samotnou velmi překvapilo.

Má paralýza pocházela z dětství, kdy jsem si při otcově alkoholických nepředvídatelných reakcích vyvinula model přežití – nereagovat, být neviditelná, hlavně nedělat nic, neupozornit na sebe. Zároveň jsem ty situace, kdy nevím, co kdy přijde, a nevím co honem nejlépe udělat, „abych přežila“, kdy jsem takto pocitově zahlcená, nesnášela. Dokonce ve mně následně vyvolávaly velký odpor a vztek.

Došlo mi, že tento princip mi nejen překáží v herectví, ale že ho žiji v podnikání. Když dostanu strach nebo jsem pod tlakem, hlavně když jde o mou obživu, („abych přežila“), tak jsem najednou v paralýze. Neuměla jsem dosud přijít na to, proč někdy během prodejních kampaní vypnu, když bych měla být bdělá (i když to na pozadí vím, kde je slabé místo) a proč někdy dělám hrrr kroky, které vytváří chaos.

Proč mě to paralyzuje. A následně spouští vztek, odpor až agresi.

Anebo když jsem se snažila reagovat, tak to mělo druhý efekt. Šla jsem honem udělat něco jen proto, abych něco dělala. Ale byla jsem u toho tak mimo sebe, že to vytvořilo jen chaos. Nedokázala jsem se pořádně vnímat.

Po odbloku jsem se učila uznat mužskou sílu bez agrese a strachu, vnímat sílu v břiše, ocenit schopnost reagovat z klidu a středu. Uctila jsem sílu v břiše, krásně se mi prohřálo. Ucítila jsem velkou lásku ke svému otci i matce a nechala jsem jejich příběh jim. Cítila jsem svou mužskou sílu konečně uznanou beze strachu s pevnýma nohama na zemi a s hlavou narovnanou.

Nejvíc jsem se zaměřila na přeprogramování toho speciálního místa paralýzy, když nevím honem co udělat, když na tom nějak víc „záleží“ (jde o život/peníze, práci), abych místo nebezpečí aktivovala hru.

Že si to mohu užít, to neznámo, že si mohu hrát. Úplně cítím, jak mé vnitřní dítě, tím uvolněním strachu z mužské agrese, pookřálo.

Že nevím, může být zábava, kdy zvědavě natěšeně naslouchám, co mi přijde.

Že nemusím nic a mohu cokoliv.

Zajímavé je, že znám i jiný druh „nevím“, které už dávno ráda v osvobozujícím duchu používám, a přesto jsem si našla toto místo.

Uvědomila jsem si další souvislosti. Spojené s nečekanými projevy odporu, naštvanosti, až agrese, ale i strachu ze slepé důvěry, hlavně z krásných slov. Na EFT jsme dokonce ťukaly strach z toho, že oslepnu, když budu důvěřovat.

A jako třešnička na dortu, jsem ihned po tomto lehla. V pravé noze se mi po drobném úrazu rozjela bolestivá infekce a já musela uznat i mužskou křehkost a zranitelnost. Bolest mě opět dovedla do těla, k péči o sebe, a následně k vděčnosti za své možnosti žití v těle.

P. S.: Stále se mi potvrzuje, že nemusíme hrabat v minulosti, na si nás dožene sama a to přesně tehdy, když jsme na ni již připravené. Ale uvolnit ji můžeme jen tehdy, když máme schopnost otočit pozornost dovnitř. Vnímat, co cítím.

A právě k tomu tě zvu nyní do série živých masterclass, protože je to schopnost, kterou si lze osvojit.