Co nás učí povodně?

Soucítění, pokora a ujasnění priorit.

Situaci kolem vody nyní vnímám více než dřív.

Jednak od té doby, co žiji ve městě, kde se hladina řeky zvedává, tak jsem pozornější, ač se to netýká mého domu. Pravidelně se mi tu připomíná síla řeky, vodního živlu.
Nesleduji ale nepřetržité zpravodajství a nepodporuji šíření paniky, lítosti a strachu. To mi nedává smysl, trávit tím svou energii a čas.
Nefandím ale ani postoji, že když se mě to netýká, tak jako když to není.

Mohu si o tom myslet všelicos, víří mi různé myšlenky, ale já si vybírám a pěstuji postoj mít otevřenou mysl a vnímat.

Proto hlavně vnímám to, co je nyní se mnou.

O víkendu jsem tu měla na hlídání 3letou vnučku a je fakt, že dík tomu jsem si hodně naciťovala, zda opravdu jet vlakem do Světlé nad Sázavou do herničky. Chtěla jsem jí zpestřit deštivý den, ale zároveň jsem nechtěla nijak hazardovat, obzvlášť, když to nebylo životně důležité. Vnímala jsem, co se děje venku a jak se chová řeka. Odpoledne se tu situace zklidnila, deště zeslábly, hlavní linie se posunula. Takže jsme si vláček i hernu užily, a jen jsem si to posichrovala tím, že děda přijel za námi autem a zpět jsme jeli autem.

A také jsem více vnímala zasažený Jeseník, Lipovou a Hanušovice, protože před pár dny jsem se odtamtud vrátila. Mám k těm místům blízký speciální vztah.
Před týdnem jsem je zažila v palbě slunce, o to víc si vážím toho, že jsme tam s mamkou byly v krásné dny a že žiji tam, kde jsem v relativním bezpečí.

A to mě přivedlo k úvaze.

Co když právě to naše relativní bezpečí je největší nebezpečí?

Zkusme se na to podívat i trochu symbolicky.
Můžeme si postavit domek, který stojí na pilířích a myslíme si, že ho žádná voda nesmete. Jenže, co když přijde tak velká voda, že pilíře prostě půjdou?

Hezky mi to evokuje zamyšlení: „Na čem stavíme své hodnoty?“
Jak často žijeme v iluzi, že se nás „TO“ netýká? Z toho pocitu bezpečí přestaneme vnímat. Vypneme.
Do první „velké vody“.

Pak vidíme, že postavit životní hodnoty na bezpečí (a co to přesně znamená, ať si uvědomí každý sám) nestačí. Najednou potřebujeme vztahy, sousedy, pomoc a podporu bližních.
První, co při podobných prožitcích objevíme, zda a jak funguje lidská sounáležitost.

Ale máme ještě něco dalšího.

Své vědomí, své vnímání, svou intuici. Ovšem na to se dokážeme napojit pouze v klidu. Ne pod vlivem kolektivní vlny paniky, lítosti nebo strachu. Místo této kolektivní vlny (a fakt někdy potřebujeme odstřihnout sledování médií, neb to jinak natáhneme velmi snadno) se můžeme napojit na jiné zpravodajství.

Čím více vnitřního uvolnění a klidu, tím více se dostáváme do spojení s vědomím, a to je je propojeno se vším, proto je božské.

Pak jsme vždy na správném místě, ve správnou chvíli. Umíme pomoci, když je třeba a máme tu možnost.

Vědomí je pro mě vyšší inteligence, neb je v souladu se životem. Že k životu patří i mnohdy smrt, změny a ztráta bezpečí? Ano, když vnímáme z vyšší perspektivy, tak podobné věci se stále dějí, jen my jsme z malé osobnosti uvěřily, že se nám v dnešní době nemůže nic stát. Že když budeme dělat všechno správně, nic se nám nestane.

Jenže to je JEN iluze. A uvědomění si zdravých priorit, i pokory a vděčnosti za život je na místě. Pak, i když se mě povodeň netýká, tak se může dotknout mého srdce a oživit ho.

Ráda bys zažila z mého přístupu víc? Právě se chystá prožitkový kurz zdarma: „Zatoč s propady energie“ – tudy.