Co jsou „oni“ zač?

Vrtá mi hlavou jedna věc.

Jak je možné, že všichni mí přátelé, ale dokonce i ti, se kterými se nevídám často, celá moje síť blízkých duší, včetně mé oční lékařky je nyní v kategorii nepřizpůsobivých?
Včetně mně?
Oni sami se tak naštěstí necítí, ale dle pohledu společnosti tam jsou.
Co mají ti lidé společného? 
Všechno to jsou inteligentní bytosti s velkou vnímavostí a speciální citlivostí. Roky, většinou již celá desetiletí se poctivě zabývají svým seberozvojem. Zkoumají svá skrytá místa, svá rozhodnutí, své své životní kroky, své činy i jejich následky. Zkoumají souvislosti ve svém životě, příčiny a mění svou realitu dle toho, jakým poznatkům došli. Jsou to lidé, kteří mnoho zažili, dokázali ve svém životě přeměnit k dobrému. 
Moc si jich vážím a děkuji každý den, že jsou v mé osobní síti blízkých kontaktů.

Jak to, že tato skupina není společností nijak respektována? Právě oni jsou dehonestikováni jako odpírači, popírači všeobecného dobra…
Přitom všichni ti lidé dobří jsou – dokonce pro dobro žijí. Že by nebyli schopni rozeznat to společenské zdravotní dobro, které nám je předkládáno?
Nepřijde vám to divné? Skutečně to nikoho nezarazí, že je tu poměrně velká skupina zajímavých lidí, kteří vnímají jinak? 
Když ale nad tím takto uvažuji, tak mi dochází, že asi ne.
Bohužel není běžně oceňované, že někdo rozvíjí své dary vnímání, že někdo dokáže používat a propojovat obě mozkové hemisféry.
Nejsme nijak zvyklí přizvat další části mozku k běžnému vnímání. Nepodporují to školy a to ani ty vysoké, nepodporuje to výchova ani společenské normy. Nepodporuje to ani medicína, která by dle mého, měla jako první svým studentům ozřejmit celé fungování člověka. Jinak je její vzdělávání nekompletní.
Je to paradox, když zároveň umí vychovat špičkové specialisty.
Těžko žádat respekt, když preferujeme jen jediný styl používání mozku jako jediný správný.
Když není nijak uznáváno mimosmyslové vnímání, citlivost je považována často za handicap – kterého je třeba se zbavit.  
Čím vším je vlastně člověk člověkem? Opravdu jen tím, že umí myslet?
Umět přemýšlet je fajn, ale jsou situace, které nevymyslíme, kdy se potřebujeme opřít o inteligenci srdce anebo svého trávícího systému. Všechna tato místa nám umí předat zprávy k našemu zdravému přežití. 
Z mé zkušenosti je tu spousta různě nemocných lidí a často právě proto, že nerozvíjejí své skutečné schopnosti. 
Tito lidé jsou sice dlouhodobě medicínsky léčeni, ale jsou skutečně uzdraveni? 
Možná se jim pomůže přežít – ale ptá se jich někdo, zda opravdu žijí?
Často nevnímají co skutečně chtějí, nedovolují se projevit svou skutečnou podstatu, svou citlivost. 
Nepřijali odpovědnost za svůj život, nejsou si vědomí toho, jak si vše svým nastavením, hlavně svým myšlením ovlivňují. 
Jsem moc ráda, že mohu doprovázet ty, kteří odvahu objevovat svůj lidský potenciál mají.

Přesněji které. 
Je mi úplně jedno, v jaké jsou skupině. Vždy každou ženu podporuji, aby si objevila to své. Protože jakmile žijeme, co skutečně jsme, je nám opravdu skvostně. Náš život je naplněný, bohatý. 
A že to silně podporuje i schopnost být zdravá? 
Samozřejmě, neb když máte svou citlivost – jíte, co vám dělá dobře, hýbete se tak, jak vám dělá dobře, neděláte nic, čím byste si ubližovaly.
Jsme si vědomy toho, co děláme a proč. 

Ne, žádnou záruku na nesmrtelnost nemáme nikdo… 
O to víc bychom měly žít co nejvíce naplněný život už dnes. 
Naučme se v první řadě respektovat samy sebe, svou skutečnost, své originální dary, skutečně je používejme – tím dokážeme poté respektovat i to, když něco druzí mají jinak. Ve svém nejbližším okolí – „žádejte“ respekt k tomu, co cítíte, jak vnímáte vy.

(Tady není myšleno nějaké vyžadování, ale to, že si vy si v tom svém klidně a pevně stojíte a nenecháte si to zviklat nebo popřít).

Vychovávejte si své okolí tím, že své dary projevujete.
Žijme své originální netuctové životy, tím projevme úctu k životu samotnému.

 K tomu, že nám byl život dán. 

Neb proč tu vlastně na světě jsme? Jak si odpovíš na tuto otázku – právě dnes?