Jedna z mých větiček na Facebooku „Můžeš ho milovat, ale nemusíš s ním žít?“ otevřela mezi ženami velmi zajímavou diskuzi.
Hodně mě zaujala lítost některých žen: „Byl pro mě vším.“ „Už nikdy nikoho takového nepotkám“.
Dokonce jsem některé ženy s tímto nastavením vyzpovídala, abych zjistila…že je to naprosto klamná představa, většinou časem a námi velmi zidealizovaná.
A to mě tedy velmi zaujalo. Proč si to vlastně takto děláme? Místo abychom se dívaly vpřed, šly dál, tak stále oplakáváme minulost. Týráme se a trýzníme tím, co by mohlo být kdyby…
Jenže jsme jinde, na kdyby se nehraje.
A já si nyní dávám za úkol s tímto nastavením otřást. Ale pozor, budu trochu drsná, nebude to text pro slabší povahy, které si dál chtějí snít svou pohádku.
Brr, z této formulace se vždycky úplně osypu. To je opravdu děs a za mě to NENÍ žádný důkaz lásky, ale jen odhalení mé závislosti, mého zbavovaní se zodpovědnosti za svůj život a za své vlastní štěstí. Kdyby mi toto říkal muž, tak okamžitě beru nohy na ramena, protože mi tím říká, že není schopen žít svůj vlastní život. Nechci být pro nikoho vším, nechci, aby na mě byl závislý jeho život. Jen ať si žije ten svůj, ať ho žije naplno, ať probouzí své dary, ať se maximálně realizuje, teprve pak je pro mě zajímavý. A pak, protože na mě nijak nevisí, a já ho mohu milovat celým srdcem, ve svobodě, bez zábran. V bezpečí, neb mi nehrozí žádné omotání.
Co dodat?
Buď v první řadě vším pro sebe samu, pak nebudeš hladová a máš co nabídnout.
To je velmi pohodlné vzdání se vlastního života. Raději budu vzpomínat, litovat se, místo abych žila dál? Na to je ale život příliš cenný, abych ho po jednom nezdařeném vztahu zabalila. Jako by bylo bezpečnější se omámit vzpomínkami, než jít do neznáma něčeho nového. Ale pokud půjdeme dál, tak se může laťka zase zvednout. To nemá hranice.
Zde velmi často probíhá idealizace: „Měli jsme úžasný vztah.“ Já se ptám dál: „Ano? A čím byl ideální?“ A dozvím se, že proto, že žena nic lepšího zatím nepotkala. A když se ptám, jak vztah probíhal, jestli tam něco drhlo, tak slyším: „Sice na mě neměl čas, sice byl často opilý, nebo byl s kamarády, občas měl nějakou jinou ženu, hádali jsme se, ale tak všude je něco…“ A PŘESTO si žena dál tvrdí, že jejich vztah byl ideální!?!
Přemýšlím, co mi tady uniká?
Proč se tak uspáváme sněním a idealizováním si? Není snad ve hře to, že bychom si musely samy přiznat, že jsme žily něco, co se nám úplně nelíbilo? Nebo tak rychle zapomínáme? Já nevím, proč to tak máme, ale rozhodně vím, kdy nám to neslouží. V momentě, kdy mě to týrá nebo uspává, tak je třeba toho nechat.
Místo abychom oplakaly minulost, rozloučily se s ní a otevřely se budoucnosti, zastavíme se a sníme o svém princi. V tom ale není žádné východisko. Pak se divíme, že nikoho dalšího nemůžeme potkat, ale my samy jsme se neotevřely pro neznámo. Možná je ale bezpečnější snít si o minulosti, o nenaplněných možnostech, než čelit změnám, možnostem a novým začátkům.
Tak tohle je už vyložené sebetrýznění, nic jiného. Ve vztahu jsou vždy dva a všechno je hra obou. Jeden něco zkusí, druhý se nechá, ale taky může reagovat, komunikovat. Nic není jen naše vina. Vlastně nikdo není ničím vinen, neb každý dělá jen to, co umí. Sebetrýznění je k ničemu, naprosto k ničemu. Je to náš vlastní sebedestrukční mechanismus, nic víc. Ale toho, co jsi tehdy zažila, se to vůbec netýká.
Co nám z toho vyplývá?
Že bychom si měly dobře rozmyslet, co říkáme a prohlašujeme. A místo omezujících vět a myšlenek se soustředit na myšlenky rozšiřující, rozkvétající a podpůrné. A nikdy bychom neměly vzdávat svůj život. Jak to můžeme vědět, že už nás nic nepotká? Jak si vůbec troufneme něco takového tvrdit?
Ale, chce to zase vyjít ven do života, sama se naplnit láskou, stát se láskou. Udělat krok k dalšímu otevření se.
Udělej ho dnes. Pak možná budeš zas přitažlivá pro nějakého úžasného muže.
Připravila jsem výzvu ZDARMA „Nehraj hry ve vztazích“, ve které si rovnou můžeš uvolnit tato bolavá nastavení – Vejdi ZDE: