Anděl smrti

Smrt je něco, co bylo v naší společnosti odsunuto na okraj.
„Hlavně nemluvit tom, že by někdo mohl zemřít:“
Děláme všechno proto, aby nikdo nezemřel, od miminek až po staré.
Pipláme miminka od první možnosti přežít, a pokud by to vypadalo, že dítě nepřežije, nebo by se narodilo s nějakou vadou, tak raději ukončíme jeho život co nejdřív. Udržujeme staré, kteří by již mohli odejít, děláme vše proto, abychom je udrželi naživu, i když už vlastně nežijí.
Moderní technologie to prostě umožňuje a silně využívá toho, že nechceme trpět.
To je prostě vývoj, je jasné, že když ty možnosti máme, tak jich využijeme. Nelze to hodnotit jako špatné, ale ani jako zcela dobré.
Ale řekla bych, že právě pro vše toto bychom se měli o smrt víc zajímat.
Tahle společnost je nemocná. Ne mocná.
Protože se bojíme smrti, protože jsme smrt vytlačili ze života.

Ale na co si to vlastně hrajeme? Vždyť když jsme se narodili, tak neexistuje větší jistota než je právě smrt. 

Přesto své jistoty stavíme na všech možných pochybných základech a od smrti dáváme své ruce pryč.
Přitom právě uvědomění si své smrtelnosti nám může pomoci postavit dobrý základ.
Jedna kniha mě inspirovala svým postojem ke smrti. Mluvila totiž o Andělovi Smrti.
Přišlo mi, že je to tvar, který je pro nás snadněji přijatelný. Líbí se mi to spojení.
Anděl je velmi milující bytost. Nemáme problém vnímat Anděla jako nositele krásy a lásky.  A ve smrti je obrovské množství lásky… může být, je.
Řekněme, že tento mocný Anděl nám daroval život a má stejné právo nám ho kdykoliv vzít.
Je dobré si to nejen uvědomit, ale prožít si setkání s touto tváří života.
Zamyslete se nad svou smrtí a nejen to – zkuste si to co nejživěji představit.
Co nejintenzivněji si prožijte, že odcházíte. Že všechno opouštíte, že už nemáte ani jeden den.
Jen si to přiznejte – můžete skutečně kdykoliv zemřít!

Když si to plně připustíte – co ucítíte?

Že jste ještě naživu. Že jste tady a máte tu moc žít. Možná vám dojde, jak a kde mrháte svým časem. Dojde vám, co je skutečně ve vašem životě to důležité. Třeba i to, že se můžete radovat z maličkostí, víc si všímat toho, co je, víc vnímat tu krásu bytí tady na světě.
Můžete tím v sobě oživit chuť svůj život nepromarnit zbytečnostmi nebo snahou být někým, hlavně být někým jiným než skutečně jste. Smrt vám nastaví syrové zrcadlo, nic před ní neschováte.
Je taky velmi přínosné si představit, že zemřou vaši nejbližší. Ne, nebojte, nic na ně nepřivoláváte. Ve skutečnosti se bojíme jen a pouze svých vlastních pocitů. A takto se s nimi můžete setkat.
Můžete si to představit postupně u všech svých blízkých. Představit si, že zemřou, dovolte si procítit, co všechno cítíte, když by tu nebyli. Vezmete to do podrobností, skutečně se s tou představou v klidu potkejte a pozorujte, co všechno cítíte.

Proč byste to dělali?

No, jen to zkuste. Při podobných setkáních s Andělem Smrti vám toho hodně dojde. Pokud máte ve vztazích čisto, budete cítit jen velkou lásku. Kde je smrt, tam je možnost. Možnost otevřít to obrovské množství lásky a života.
Pokud někde ve vztahu něco drhne, nebo pokud je tam velké lpění, závislost, krásně se vám tím zviditelní a vy máte nádhernou šanci nápravy a uvolnění.
Možná totiž zjistíte, že tomu človíčkovi potřebujete něco říct, možná si uvědomíte, že se na něj pro něco zlobíte, možná si uvědomíte, že se mu nevěnujete, že si ho málo vážíte.
Možná to bude první krok, který povede k prohloubení vašich vztahů.
Možná zjistíte, že by vám chyběl, že je pro vás víc důležitý, než jste si mysleli, svou vlastní neschopnost zůstat sám, bez něj. Plně si uvědomíte své lpění a závislost. Což je něco, co vám znemožňuje dospělost a zrání. Pak můžete hledat cesty, jak se z toho osvobodit. Jak milovat druhého bez lpění a svých osobních závislostí. Postavit se svému strachu ze samoty a opuštění.
Je fakt, že smrt blízkého je něco, co si vlastně nedovedeme zcela představit. Pokud jste to tedy již nezažili. Patří to do kategorie nepřenosných zážitků. 

Zkuste si to skutečně představit, že člověk vedle vás zemře. Narazíte na cosi neuchopitelného, na práh vašeho vědomí, které dál nemůže. Nelze si to zcela představit, dokud to nějak podobně nezažijete, což někoho může znervózňovat a děsit. A pokud jste to zažili, tak už víte. Taková situace vás zasáhne úplně na dřeň vaší vlastní bytosti. Ale nezabije. Vy stále přesto žijete, a to i když byste v tu chvíli ani nechtěli. Je to tak mocně syrové, tak silně vás to probudí, oživí – budete živí tak jako nikdy. Až budete mít pocit, že to ani neunesete. Dokážete to uznat? Dokážete vnímat ten dar proměny, který vám to nese? Ne, asi už nebudete stejní, a právě proto se to děje.  Dokážete si toho vážit? Dokážete milovat i tenhle syrový stav, který z vás vykřeše váš osobní diamant toho, kdo jste? I když to třeba právě kurevsky bolí?
A přesto se to všechno může stát a stane se to. Nezadržitelně. Někdo se se smrtí potká dřív, jiný později.
Nemáte to nijak pod kontrolou.
Minimálně se potkáte s tou vlastní. A tehdy se skutečně ukáže, co ve vás je.
Je to okamžik vlastní totální pravdy bez příkras a schovek. Už není kam.

Dá se říct, že smrt může být vrcholem našeho života. Každý si přeje odejít v míru a pokoji a ideálně bez bolesti, ale co proto ve svém životě tedy děláte? Jak čelíte bolesti, když se objeví? Utlumíte ji práškem, nebo ji prozkoumáváte?
Jak čelíte emočním bolestem? Věnujete se jim, nebo je zajíte a zapijete, zamluvíte?
Nakolik jste skutečně pravdiví? Učíte se být přímí a pravdiví v každé situaci? Bez vyjímek? Smrt neobelžete nijak. Nelžete si ani sami sobě? A jste si tím jistí? Jste se sebou a s druhými skutečně v míru? Pokud ne, co pro to děláte? Máte uvnitř sebe skutečný hluboký klid?  A hledáte kudy k němu?
Zkuste se ptát sami sebe, jak byste chtěli zemřít a dostanete svůj návod na život.
Ne, nelze se zcela připravit, ale rozhodně nám může velmi pomoci změna postoje ke smrti.

Hlavně přestat dělat, že tu není. Nebrat ji jako něco špatného, co by tu nemělo být. Protože ona JE. Nebát se o ní přemýšlet, nebát se s ní vědomě potkávat, meditovat na ni.
Zkusme vidět v ní a situací kolem ní skutečné požehnání. Dar života.