Někdy nám dojde, jak nám někdo ublížil. Třeba jste to dlouho neviděli, nevnímali, a najednou je to živé, jako by se to stalo včera.
A dostanete se k tomu, že:
„Já mám hroznou chuť mu to všechno říct, říct mu pěkně od plic, jak mi ublížil.“ „…když to konečně všechno vidím, tak já jí to prostě musím říct.“
Stalo se vám to někdy?
A já říkám: nemusíte!
Protože teď už je to jen vaše kaše. Jsou to vaše pocity a nemusíte je kydat vůbec na nikoho.
Je to vaše práce, léčba, tohle vstřebat, uvolnit, vyléčit. A je to moc důležité – uvolnit staré emoce. Dovolit si to pravdivě procítit a klidně můžete vyhledat pomoc průvodce, který vám je v těchto chvílích oporou. A něco třeba zvládnete sami, viz níže.
Ale taky je dobré vědět – že teď už to jen a JEN o VÁS.
„Ale já to tak cítím!“ Říká to umíněné malé dítě.
Fajn, třeba jo, třeba je to potřeba říct… a třeba to řekneš, ale nejdřív udělej svou práci.
První co můžeš: Můžeš si vzít pannu, polštář, prostě nějakou věc, symbol. Něco, co můžeš hodit, po čem můžeš šlapat… A taky přímou řečí mluvit k tomu symbolu, jakoby to byla ta osoba. Nekontroluj to, mluv, mluv a mluv, aspoň 10 minut v kuse.
Nebo můžeš použít papír, všechno ze sebe vysypat – vypsat a zase – bez kontroly. Tenhle papír ideálně končí v ohni, nepatří do rukou nikomu druhému, je to výplach, žumpa, odpaďák a slouží jen k procesu vyprázdnění se.
No a když už tohle uděláte a stále se vás drží potřeba něco říct, tak bych vám ráda doporučila osvědčený postup.
Uvědomte si, o které době chcete mluvit… A začněte otázkou. Např.: „Mami, vzpomněla jsem si na to a to…, jak jsi to tehdy vnímala ty? Co jsi prožívala, jaké to pro tebe bylo?“
Zajímejte se o ně – co cítili. Někdy vás odmítnou, někdy se vytočí, zamluví to, a v tom případě nemá smysl jim nic dalšího sdělovat. Ale někdy odpoví.
Začnou vzpomínat, a až tehdy řekněte, co jste cítili vy…, pokud to ještě bude aktuální. Bez dalšího komentáře a hodnocení.
Tohle vzpomínání, znovu vybavování si minulosti a kór to rodičovské, je velmi cenné pro obě strany.
Vy (děti), něco pochopíte, uleví se vám, uvidíte to jinak. Přijmete snadněji své blízké, jejich příběh a také ten svůj.
A rodičům, či jiným starším lidem pomáhají vaše dotazy ke smíření.
Ke smíření sama sebou i se svým životem.
Hodně totiž působí i to, jak se zeptáme, z jaké úrovně vědomí se ptáme – to způsobí, že i po letech mohou uvidět situaci jinak, pomáhá to vyplavit potřebnou vzpomínku.
Já osobně nepochybuji o tom, že jim to poté může velmi pomoci na jejich poslední cestě. Je to něco, co jim může usnadnit odchod, aby mohli jít v pokoji. Aby i ta poslední změna přišla laskavě a mírumilovně.
Takže za mě – ptát se, tomu dávám velké ANO!
Jinak vše, co cítím, je mé. A jen já s tím mohu něco dělat. Je to má „práce.“