A co když nemám zdravé hranice?

Jak poznat intuici od zdravé výzvy, aneb jak poznám, kdy je pro dobré do výzvy nejít?
Výborná otázka, která se dotýká intuice a zdravého vědomí sebe. Což je záležitost, která většinou pochází z dětství.
Málokdo byl podporován v objevování toho, kdo jsme, většinou jsme byli formováni podle představy správnosti svých rodičů. Jako děti si vytvoříme ochranný mechanismus, abychom přežili v tom, kde jsme. Znecitlivíme se, obrníme se a také si přestaneme věřit.

Tento krunýř chrání dítě, ale neumožňuje dospět.

Abych převzala zodpovědnost za sebe, věřila si, potřebuju vnímat a cítit, co je pro PRO MĚ dobré.
Takže pro začátek je fajn začít vůbec něco cítit. Na to je výborná vědomá práce s tělem, od razantní po jemnou, až k té jemně hmotné, energetické. Já osobně na to nejraději používám Osho meditace, tam je pohyb i práce s energií. Podobně může fungovat jóga, tanec, tantra – ve skutečnosti cokoliv, co děláme vědomě.
Když začneme vnímat, že něco cítíme, jako další krok se učíme rozeznávat, co mi slouží dobře a co ne. K tomu nám slouží pocity.
Poslední krok je můj vědomý výběr toho, co chci. Moje rozhodnutí zaměřit se na věci, které mě podporují.

Možná bych zde uvedla i další krok – odevzdání se životu. Kdy vnímám, že vše se mi děje dokonale a já jen opečovávám a vylaďuji svůj vnitřní stav a přijímám výzvy tak, jak přijdou
Už to, že si pravdivě uvědomím, kde mám svá slabá místa, kde případně je pro mě obtížné rozeznávat zdravou hranici, kde si nevěřím, tím uvědoměním jsem pozornější a také mohu zpomalit v rozhodování. Dát si víc času na rozpoznání.
A – někdy holt svoji hranici najdu až tím, že ji překročím.
Pro ženy se znecitlivělou hranicí je to velmi běžné.
Nemá smysl se za to soudit, naopak v tu chvíli je nám třeba víc lásky, jít do soucitu se sebou – ale! Je třeba situaci zaznamenat a poučit se z ní.
Rozpoznávání je celoživotní škola, a když jsme v první třídě, nelze mít hned vysokoškolský diplom.

Laskavým přístupem k sobě zmůžeme daleko víc než výčitkami a sebekritikou.
Učíme se svými osobními zkušenostmi, je to ta nejsmysluplnější škola, která existuje. V dalším textu o seberozvoji se zmiňuji, s čím vším se na této cestě potkáme. A stále je to jen malý zlomek toho všeho, co skutečně v sobě máme, co vše nás ovlivňuje. Dobrá zpráva je, že se se vším se dá cíleně pracovat.- nemusíte na to být sami.

Osobně jsem si vyvinula metodu pracovat právě s tím, co mi momentálně život otvírá – to mi pomáhá změny skutečně realizovat.
Ale člověk je tvor vskutku bláznivý, často se k sobě stále chováme, jako když máme umět vše a ideálně hned.
Jo jo.
A musím říct, že mě nesmírně baví při práci s lidmi tyto šílené nároky na sebe bourat.