Služba a sobectví

V mnohých knihách čtu, jak moc je naplňující, když nemyslíme jen na sebe.

Sama jsem se ve svém životě zaměřila na službu… a mohu všechna ta slova jen potvrdit. Když moje žití nebo práce někoho obohatí… jsem naplněná, šťastná, spokojená tak hluboce, jak jsem si to dřív neuměla ani představit.
Nejlepší texty nebo terapeutickou práci vytvořím tehdy, když se totálně ponořím do procesu a skutečně mě zajímá, co ten dotyčný člověk potřebuje. Někdy se při práci otevře více témat a já si dělám poznámky, ke kterým se pak vracím a na jejich základě píšu. Pak vím, že píšu pro skutečné lidi a ne jen nějaké svoje teorie.

Když pak přijde reakce třeba jednoho človíčka, jak mu ten text pomohl… vím, že jsem dobře. Že tohle je ono. Že tohle má smysl… je to pocit, který mě hluboce sytí a uspokojuje. To samé cítím při vytváření textů pro lidi přihlášené na mých stránkách k odběru textů.
Ale… to pořád není ten důvod, proč jsem začala psát tento článek.
Uvědomuji si, že dávám odporující informace. Často ženám říkávám – mysli na sebe. Rozhodni se být šťastná. Pozoruj, co skutečně cítíš ty. Dělej to, co ty skutečně chceš. Mysli na sebe.
A teď najednou mluvím o službě. O tom, jak hluboký smysl můžeme cítit, když uděláme něco pro jiného člověka.
Dnes mám potřebu to vysvětlit.
Ve skutečnosti si to totiž neodporuje.

Je to otázka vývoje.

Moje osobní témata jsou – naučit se vnímat sebe. Žila jsem život tak, jak jsem si myslela, že by se měl žít, ale neuměla jsem vnímat, co je ve skutečnosti to moje. Co si přeji já. Nevěděla jsem, kdo jsem. Snažila jsem se žít podle jakési vytvořené představy, jak by se to mělo dělat. Tuto představu jsem nasála v rodinných vzorcích, ve společnosti… Nevěděla jsem, že jsem pro sebe důležitá. Nikdy jsem se nezamyslela nad tím, že já jsem totálně zodpovědná za to, jak můj život vypadá.

Takto bohužel žije velká skupina lidí v naší společnosti.

Takže ano, pro lidi s podobným paradigmatem, kteří ztratili kontakt se sebou, pro ty jsou slova…“věnuj se sobě“… naprosto na místě. Oni totiž velmi často slouží druhým, ale na úplně jiném základě. Na základě domnělé povinnosti. A pak se cítí se využíváni, nedoceněni, frustrováni… nespokojení. Tehdy je třeba si položit ty správné, zdálo by se sobecké otázky. Co ve skutečnosti chci já? Co mi dělá dobře?

Život je alchymie.

Je třeba vnímat, co mi skutečně dělá dobře, co si přeji vytvářet. Najít a probudit své jedinečné dary. Dovolit si žít svůj jedinečný potenciál. Být autentický a skutečný. Upřímně, před lety bych asi nevěděla, o čem se tu píše… co ta autenticita vůbec znamená.
Protože když jste v souladu se sebou, s tím co jste vy, co vy cítíte… vytvoříte mnohem úžasnější věci i pro druhé. Na to ale potřebujeme čas k uzdravení, k zastavení, třeba i k proměnám. Dejte si dostatek času a prostoru na své sebepoznání.
Nechci být nikým jiným… jen sama sebou… odhalit, kdo jsem skutečně já.

A ano, mám víru v to, že jsem dobrý člověk. Zatím všichni lidi, se kterými jsem se setkala, všichni si přáli být dobrým člověkem. Často byli na sebe až příliš tvrdí…

No, jak říkám, je to alchymie.

Mít vznosný záměr pro svůj život není vůbec špatné.
Někdy možná jen cítíte, že chcete ve svém životě víc.
A pokud budete vnímat sebe a půjdete v souladu se svým nitrem… budete vnímat, co vás nejvíce uspokojuje. A úplně samovolně se dostanete ke službě lidem, protože nic není tak nabíjející. Nejde o to být terapeuty, ale cokoliv děláte, dělejte tak, aby to bylo k užitku i někomu dalšímu. I kdybyste uklízeli kanceláře, prodávali v obchodě – vždy můžete najít způsob, jak někomu dalšímu zpříjemnit den.

Kdysi jsem pracovala jako poštmistrová. Chtěla jsem, aby mě práce stále bavila. Snažila jsem se cítit se pořád dobře, i když někdy přicházeli protivní zákazníci.
Někde jsem se vědomě rozhodla, že budu vždy příjemná. Možná jsem chtěla být nejlepší, chválená a bůh ví, co ještě. Možná jsem jen chtěla být oblíbená. Každopádně jsem se chtěla cítit dobře.

Rozhodla jsem se, že budu lidi obdarovávat úsměvem a ochotou.
Zpočátku jsem to dělala naučeně. Věděla jsem, že teď dělám dobrý skutek a pochválila se za to. Časem se začalo stávat, že jsem pomohla, aniž bych si toho všimla. Stalo se to mou přirozeností. A to byly nejsilnější momenty, protože na to lidi fantasticky reagovali. Já tehdy zaznamenala ten rozdíl…

Že když skutečně zapomenu na sebe… a pomohu… tak se dějí zázraky.
A taky, že moje rozhodnutí to začalo.
Tehdy to bylo v malém.
Teď na tom stavím celý svůj život.

A zdánlivě paradoxně, abych to byla schopna zcela žít, musím vnímat lépe sebe… mít se skutečně ráda, vnímat to, co cítím, co je pro mě skutečně pravdivé. Je to fakt zvláštní, ale když udělám něco na svém zdravém základě… něco, co skutečně jde z mého nitra a jde to ruku v ruce s mými nejlepšími schopnostmi, tak je to ono. Je to pocit, který poznáte. Když jste na svém, tak to víte bez pochyb a nemůže vás pak zastavit ani žádné odsouzení nebo odmítnutí…

Takže podporování v sobě záměru dobrého života, pomoci druhým, nás skutečně může v životě hodně proměnit. Dnes je to součástí mé denní hygieny. Připomenout si, co má skutečně smysl. Každé ráno se rozhoduji, že tento den prožiju co nejplněji… a obdaruji (nějak) alespoň jednoho člověka.
A pečovat o sebe, pracovat na svém sebepoznání mi přijde jako naprostá samozřejmost a také nutnost. Nemohu ovlivnit situaci v Rusku, ale mohu ovlivnit svůj život a životy těch, se kterými se setkám.
Za svůj život cítím zodpovědnost. Jsem tu jen na pár let… a skutečně ho nemíním promrhat žitím na autopilota. Nechci se nechat životem vláčet, ale chci si ho užívat a přitom vytvářet hodnoty.

Takže bych to shrnula takto:

Sebepoznání, směřování k vyšším cílům má velký smysl. Pokud cítíte, že potřebujete nejdříve zjistit, co jsou vaše dary, kdo jste vy, dejte si tolik času na sebepoznání, kolik potřebujete. Dovolte si věnovat se sobě. Větší sobectví je to, když z pohodlnosti a strachu nejste ochotní udělat nic jinak.
Nemusíte se bát sobeckosti, protože když jdete skutečně k sobě, je to cesta k vašim nejlepším stránkám a schopnostem. A jakmile si je dovolíte, dáte pak světu vše, co budete moct. O tom nepochybuji.