Frustrace

Občas slyším: „Jsem nemožná, neschopná: protože mně to prostě nejde, nedokážu se zklidnit, natož meditovat, necítím nic, necítím to, o čem se píše, nevím, jak se naučit mít ráda.“
V tu chvíli nejsme schopny vidět žádný svůj posun, nastupuje znovu a znovu pocit viny, kritické hodnocení, frustrace, deprese a někdy i vztek na to, že to nezvládám…, i když teoreticky vím moc dobře, co mi slouží a co ne.
Jo, jenže všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti.

V určité fázi může být prospěšné načerpání informací, taková studijní vlna… zčásti také potřebujeme nakrmit mozek, aby věděl, věřil tomu, co je i pro nás možné.
Ale… pak přichází praxe
denní, neustálá…
Jenže – čím více se snažíte, tím více jste pod tlakem. Snaha tomu nepomáhá, přímo naopak…

Nejde o to se změnit, vylepšit, ale o to – se poznat.
Osvědčilo se mi svoje vnitřní procesy vnímat s láskyplnou bdělou pozorností.

Jak se to dělá prakticky? Když se přistihnu – a to je ta bdělá pozornost – začnu pozorovat, vnímat, co se mi honí hlavou – že něco v sobě hodnotím negativně, že se srážím, v ten moment zaznamenání se zastavím, žádám o propuštění veškerého hodnocení…, prosím o to svoji božskou část a pak chvíli dýchám a vnímám svoje srdce. Vzpomenu si v sobě na jakýkoliv prožitek lásky a chvíli s ním jsem. A pak se znovu na situaci podívám – z pozice svého srdce. To mi pomáhá získat k sobě láskyplný přístup.

Někdy mi informace může přijít přes tělo. Všimnu si, že se cítím mizerně a pak se doptávám, na co jsem právě myslela, co jsem prožívala?

Je to velmi jednoduché cvičení…Nikdy nevíme, co je pro nás v tu chvíli nejlepší… jak to tedy můžeme hodnotit?
Právě tím vším, co zažíváme, jsme v živém vývoji. O ten se nemusíme snažit, ten tu prostě je. Nezávislý na našem chtění.
Všechny naše „problémy“ jsou výborné příležitosti k růstu… a tak je třeba na ně pohlížet.
Nejsou špatné… naopak, je to ten nejcennější materiál…, právě proto, že je totálně náš.
Tak jaképak hodnocení či vyčítání si?
První krok – uvědomit si svůj kritický hlas… Nazývejme ho třeba „Hugo“ a vzpomenout si na to, že není nic špatně, s vámi není nic špatně, jste tak, jak jste… nevyčítat si ani to, že si to vyčítáte…

Takové vnitřní – „No a co?“
Klidně se na ten hlas usmějte… s takovým tím – jojo, vím o tobě… vše je ok…
Vtip je v tom, vědět o něm… nevyčítat si ho; hledat varianty, jak ho přijmout, jako součást vašich myšlenkových pochodů.
Ale jinak neznamená vůbec nic… má takovou váhu, jakou mu dáme… čím větší důležitost mu dáme, tím roste.

Trošku jiná věc je – přiznat chybu. Někdy se stane, že něco poděláme. V této chvíli je to vskutku alchymie – připustit si skutečný pocit – a přitom se neobvinit. Omluvit se či jinak uskutečnit nápravu. Vnímat pochybení, nevytěsnit ho… přijmout zodpovědnost za vše, co dělám – to přináší dospělost. Učení se z vlastních chyb je naše jedinečná a bezpečná škola, neb – jak jsem již řekla, je totálně naše.

Všechny naše domnělé potíže jsou možnosti… k hlubšímu sestupu k sobě… až potom přichází růst!
Nejdřív dolů – pak nahoru.
Přeji vám krásné cesty 🙂