Vztek na sebe?

Znáte to… Přijde rozchod, změna a v jeden okamžik také prohlédnutí: „Jak jsem to mohla tak dlouho nevidět? Proč jsem to nechala běžet tak dlouho? Proč jsem ztratila tolik let?“
S prohlédnutím nutně přijde vlna vzteku, namířená sama na sebe. Soptíme, nadáváme si.
Chtěla bych vás uklidnit – vztek vůbec není špatný.
Vztek je energie, která je tvůrčí. Vztek JE energie, nejste v ten moment bez života. Horší je apatie, tam žádná energie není.

A svůj vztek můžete použít dobře, pro vás. Například do rozhodnutí – tak a dost, žádná lítost, žádné nářky, ale jdu dál. Je to tak, jak je a díky Bohu za to. Tečka. Svůj vztek můžete poslat do rozhodnutí, které vás podpoří. Do ukončení lítosti, do rozhodnutí, že tohle již nikdy nedopustíte. Vždyť jste právě nádherně objevily své hranice! A to je výborná zpráva.
Nadávat si…, no, chvíli to zkuste a pozorujte, jestli se s tím cítíte líp nebo hůř. Jestli hůř, tak nemá žádný smysl pokračovat.

Vztek tedy můžeme přesměrovat. Pokud ale cítíte, že v sobě máte ještě jeho osten, je třeba si odpustit.

Pamatuji si svoji situaci – bylo to již pár let po rozchodu – po potní chýši přišlo bolavé ráno, kdy jsem si uvědomila svůj věk a také, kolik let jsem „ztratila“. Úplně mě skolilo poznání, že jsem skutečně celých 20 let dobrovolně odevzdávala svoji sílu. Z nějakého důvodu, který jsem momentálně neviděla, jsem to potřebovala žít tak dlouho. Z toho prozření se mi udělalo hodně špatně. V dalším probliku uvědomění mi došlo, že nemám žádnou moc to změnit, prostě je to tak. Oplakala jsem to, uvnitř jsem se objala a tišila, hýčkala – jako když kolébám malé dítě. Ano, skutečně to bylo tak. Kdyby to mohlo být jinak, bylo by to jinak.

Dobře, ale teď jsem tady – otázka je, co s tím udělám. Za ty roky jsem prožila i mnoho krásného a taky jsem se toho hodně naučila.
Protože právě to, co si vyčítáte, jsou vaše jedinečné zkušenosti. Je to nejcennější materiál, vaše nejdražší studium. Nenahradí ho ani několik vysokoškolských diplomů.
Takže klidně si dovolte podívat se podrobně na své situace, na „chybné“ kroky, protože mají cenu zlata.

Životní lekce jsou vaším nejkrásnějším materiálem.
Už víte třeba i to, že máte výdrž.
Popojděme tedy k odpouštění.
Je to nutné – třísku byste si taky nenechali zadřenou, ne?

Takže – dejte si klidně pár dní se záměrem, že si chcete odpustit – jsem ochotná si odpustit, zloba na sebe mi k ničemu neslouží…
Laďte se v každém okamžiku na tento záměr, když jdete venku, když se podíváte na slunce, když se díváte do vody, … určitě se spojujte s tímto záměrem venku v přírodě.

A čekejte, pozorně vnímejte, kdy ve vás povolí tvrdost a přijde skutečná ochota.
Pak si udělejte na sebe čas, zasedněte, postůjte, zapalte svíčku nebo nezapalujte.
Položte ruku na srdce a prodýchněte ho, ať v sobě ucítíte lásku. Láska je ve vás stále; dokud vaše srdce bije, jste schopna milovat. Když se dechem se svým srdcem spojíte, můžete cítit, že vy jste láska. Nepřemýšlejte nad tím, užijte si tohoto pocitu.
Nyní je čas milovat sebe, podívat se na svoji minulost s tou největší láskou, které jste schopny.
Zvětšete svoje srdce…, rozšiřte ho… a do svého nitra si šeptněte: „Odpouštím si, odpouštím to všechno. Odpouštím si i to, co jsem se rozhodla nikdy si neodpustit.“

Nechte téct slzy…, nechte proudit lásku…, váš život je váš, vždycky byl a vždycky bude.
Je jen na nás, jaký přístup k němu zvolíme.
Já volím soucit.