Otevřít své srdce?

Jo se to říká – měj otevřené srdce, buď láskou a světlem.
Ano, někdy to jde samo, zcela přirozeně a někdy se pro to musíme rozhodnout.
Také rozeznat, když se začneme vzdalovat..
Otevřít své srdce tehdy, když nás to bolí, když nás to zraňuje.
Když máme tendenci mít pravdu, nebo když bychom se nejraději schovali.
Když je to nejméně pohodlné, a ani trochu příjemné.
Když nastoupí pochybnosti a všelijaké pocity.

Zažila jsem to tento týden dvakrát. Jednou, když jsem měla chuť zlobit se na svého muže a uzavřít se, stáhnout se do své síly, ale do síly, která mě bezpečně izolovala. Uvědomila jsem si, že takhle to nechci, a soustředila se na lásku a další možnosti. A najednou můžeme k oné situaci přistupovat tvůrčím způsobem.
Pak zase přišel podnět pro mě osobně, odmítnutí jedné mé akce, které mi vyplavilo pocity závisti k těm, kterým to funguje.

Závist je emoce, která umí ukázat skrytou touhu. Cítila jsem tyhle stopy v sobě, uvědomila si své srovnávání se s druhými, vnímala jsem, jak to nepříjemně změnilo můj vnitřní stav. Cítila jsem se velmi neschopně, ale věděla jsem, že je to jen pocit, iluze, které nemusím podléhat. Dobrá, řekla jsem si, teď tedy není nic důležitějšího než uzdravit svoje pole, a to tak, aniž bych v sobě cokoliv popírala. Cítila jsem i vděčnost za to, co se objevilo.
Soustředila jsem se na sebe, v první řadě musím opustit srovnávání se.
Prociťovala jsem si stále dokola – „tohle jsem já, to všechno“ prožívala jsem se v různých polohách, ve svých kvalitách i slabinách. Naplno jsem prožívala a vstřebávala samu sebe, i to, že oslovuji lidi, které může inspirovat právě toto, co jsem. S tím vším co jsem i nejsem.
Někdy mezi tím jsem zaznamenala i to, jak moc jsem kritická. Všimla si toho a uvolnila to v sobě.

Začala jsem se cítit sjednoceně, moje srdce se otevřelo.
A také okamžitě přišly nabídky, nové možnosti aktivit.
Dnes jsem se probudila do blaženosti a cítím v sobě tolik lásky, tolik lásky.

Proč to tady píšu?

Někdy máme plnou pusu velkých a krásných slov, ale žijeme to skutečně při všech našich situacích? Těch domácích, konkrétních? Těch zdánlivě obyčejných? Těch méně líbivých? Dokážeme si přiznat, že se v nás může objevit úplně cokoliv? Dokážeme se s tím potkat bez výčitek, schovek a použít to tvůrčím způsobem? Tomu říkám své ANO 🙂