Výčitky

Na jednom setkání na téma naše matka – jsem ucítila potřebu ženy vyzvat, aby si samy uvědomily, co jsou vlastně výčitky.
Zajímavé bylo, že se skupina okamžitě rozdělila na dva póly. Ty, které zažívají, že je jim něco vyčítáno a ty, které se potýkají s tím, aby samy nevyčítaly.
Tuším, že všichni známe obě tyto polarity.
Ale začněme tedy u toho, když je nám vyčítáno. Jak se cítíme? No, blbě.
Necítíme se v tom ani dobře, ani volně a spíše se blokujeme, než abychom měly chuť vyhovět.

Přijmeme-li výčitky za své, zpochybníme se, oslabíme. Naše energie odejde k tomu druhému a tím mu dáváme nad sebou moc. Nedoporučuji!
A opačně?
Když někomu něco vyčítám… co to vlastně je?
Na tom se ženy shodly. „Nelíbí se mi to, jak to je, chtěla bych to jinak. Zlobím se, že někdo nenaplňuje mou představu.“

To vše nám brání vidět lidi a situace jaké jsou.

Lpíme si na své projekci a ještě si ji umíněně obhajujeme. Z různých důvodů si myslíme, že na ni máme právo. Třeba ve vztahu k matce je toto velmi silné – máme pocit, že matka by rozhodně měla …. naplnit všechny naše potřeby, vždyť je to „MATKA“. To samé se může objevit v partnerském vztahu. Prostě ve vztazích, kterým podvědomě dáváme velkou důležitost.

Většina z nás uvědomuje, že je to manipulativní jednání. Chci dostat člověka tam, kde ho chci mít. A když si vzpomeneme na své vlastní reakce z druhé strany, je jasné, že toto fakt nefunguje, že se druhý cítí nesvobodně a pod tlakem. Prostě si to nevydupeme, naopak vyvoláme odmítavou reakci.
Potíž tedy není v druhém člověku, ale v naší vlastní projekci, v našich očekáváních. Dokud na ni trváme, odevzdáváme svou sílu a dobrovolně se stáváme bezmocnými. Vlastně se děje to samé, jako když přijmeme cizí výčitky. Také nás to oslabí.

Proč ovšem tento obviňující mechanismus vůbec spouštíme?
Nejsme zvyklí, neumíme čelit realitě takové jaká je. I s tím, že nás někdy umí zasáhnout.
Jak se tedy cítíme, když se potkáme s realitou takovou, jaká je?
Aha – tady se patrně bude ukrývat jakýsi nám nepohodlný pocit. 

A cesta je – najít si ho a připustit si ho. Uznat ho a věnovat se mu s láskou, nakrmit ho svým něžným a laskavým vnímáním, aby se toto místo mohlo vyléčit.
Třeba nejistota, strach, snaha mít to pod kontrolou, nebo pocit bezmocnosti. Pokud ale své pocity přijmete za své, pravdivě jim čelíte, tak tím konečně přijímáte zodpovědnost za sebe v této situaci. Vrací se vám síla.

Sebevýčitky.

Často se také výčitky otáčí proti nám, že nevyčítáme druhým, ale sobě. Proč je pro nás tak těžké podívat na své situace soucitně a laskavě, čehož jsme jinak schopny pro každého druhého?
Podívat se bez hodnocení toho, že je to špatně? To přeci nevylučuje chuť se dál učit, uznat svá slabá místa nebo pochybení a hledat lepší řešení, pěstovat zralejší reakce?
Vyčítat si je zvyk. 

Nabíhá nám, když si nevěříme, když jsme oslabené, znejistěné. Nemusím si nic vyčítat a přesto mohu být pokorná.

Celý zvyk výčitek doporučuji skutečně plně odmítnout. Ale protože boj s něčím nám nesvědčí, naopak bojem to téma posílíte, tak doporučuji nebojovat se starým zvykem, ale místo toho si vytvořit jiný zvyk, takový, jaký vás podporuje a na tom umíněně trvat. Tomu vlévat svou pozornost.  Když budete přesouvat pozornost k sebepodpoře (třeba se vždy můžete pohladit nebo se na sebe usmát, pochválit) – tak starý zvyk se vinit, nebude mít takovou sílu a jednou na něj zcela zapomenete. Když ho nijak neživíte svou pozorností, umře.

Má vlastní zkušenost.
Několikrát ve svém životě jsem si přímo zakázala se kritizovat.
Bojovala jsem s obrovskou sebedestrukcí (bulimie) a znovu a znovu jsem se snažila se s toho dostat a znovu a znovu jsem zažívala situace selhání.
Umíněně jsem se rozhodla se za to nekritizovat. Nic si nevyčítat.
Později jsem toto rozhodnutí učinila i v dalších tématech, ve svých místech, třeba v rozchodech s muži, v podnikání. I když jsem cítila, že se mi něco nepovedlo, odmítla jsem se kritizovat, a jen se z té situace učit.
Jistěže se nevyhneme bolesti a různým pocitům se situacemi spojenými.
To, že si přestanu vyčítat, týrat se, neznamená to, že přestanu cítit. Nestanu se tím necitelnou.

Byl to to zpočátku velký nezvyk. Netýrat se.
Ale pro mě je svoboda životně důležitá. Strašně mě irituje, když by mě něco mělo ovládat, omezovat a deptat.
Jako že by mě měly ovládat výčitky? Tak to tůdle. Nejsem přeci vůči tomu bezmocná.
Třebas nemohu zabránit tomu, aby se v mé hlavě neobjevily, ale to ještě neznamená, že jim musím podlehnout, že jim dám tolik pozornosti, aby mi přerostly přes hlavu.
Věděla jsem, že si nemohu nalhávat, že všechno je skvělé, když jsem to právě necítila.
Ale dala jsem si svobodu, vyhlásila jsem si pro sebe, že si o tom nemusím myslet nic.
Jen jsem vnímala, jak se tedy v té situaci cítím. Podívala jsem se konkrétně na jednotlivé situace.

 „Aha – tady jsem překročila svou hranici, aha, tady jsem nebyla k druhému úplně košér. Ok – jak to mohu napravit? Nebo jak to mohu příště udělat jinak?“

Když najdu zkušenost, mám dobrý pocit, že ta situace nebyla k ničemu, že mi posloužila dobře.

A s tímto přístupem můžete zjistit, že vše vám může být inspirací.

Úplně vše.

* Proč tento text mířím hlavně k matkám? Protože naše vlastní mateřství nesmírně ovlivńuje ten balíček uložených emocí, které držíme v sobě směrem ke své matce. Pokud tam nemáme skutečně čisto, tak se snažíme hlavně nebýt jako svá matka, což ale nemusí být zcela v souladu s námi. Náš vlastní vztah s matkou nám ovlivňuje naše sebevědomí a sebedůvěru, takové to – stát na vlastních nohách sama za sebe. A také, bohužel – když jsme hladové po mateřské lásce, tak si tento hlad sytíme skrze děti. Pak je příliš omotáváme a znesvobozujeme. Takže právě vztah s matkou je fakt pročistit a zbavit veškerých výčitek. Dokud cokoliv od matky očekáváme, nejsme dospělé, nejsme ochotny převzít zcela zodpovědnost za sebe samu.