Dopis klientce

Plakala jsi, jak hrozný jsi člověk… že si nemůžeš brát čas pro sebe.
Protože bys byla sobecká.
Že musíš hlavně sloužit lidem. Musíš tu být pro ně.
Nesmíš být pro sebe.
Tak strašně se bojíš, že budeš sobecká, že si nemůžeš ani na okamžik odpočinout.
Tak strašně jsi sama k sobě krutá. Za jak hrozného člověka se považuješ?
Tvá slova mi vyrážela dech… trhala mi srdce.
Ale mé srdce je silné, a přesto tě miluje.
Mé srdce je silné, a přesto tě nesoudí.
Mé srdce je silné a ani na moment tomuhle utrpení nevěří.
A říkám ti – sama hledej, kdo jsi! Kdo je tam uvnitř? Pod vším, co ti našeptává tento krutý hlas.
Ponoř se do sebe hlouběji. A ještě hlouběji. To za tebe NIKDO nemůže vykonat. Udělej to hned!
Najdi svoje srdce. Najdi své nitro. Jdi tam a buď tam. Jdi tam co nejčastěji – tam, jen tam najdeš sebe.

Jen tam najdeš Boha.

Nebo chceš říct, že nemáš srdce? No, něco v tvém hrudníku zcela určitě bije, tak to najdi. Chceš sloužit, ale lásku si nedovolíš? Raději zemřeš, než bys žila? A k čemu pak druhým budeš?
Že po tobě zůstane majetek? A jsi si jistá, že o tohle tvoji blízcí stojí?
Peníze jim nenahradí tvůj smích, majetek jim nenahradí tvůj dotek, ani tvůj laskavý pohled.
Kdo jiný by se o tebe měl postarat?
Čekáš snad, že tě někdo zachrání? Že se „něco“ stane… a vyvede tě z tohodle pekla pryč?
A co když nikdo nepřijde?
Co když se nic samo nestane?

Je tak pohodlné trpět. Ne, nejsem blázen. Ty sama víš, že je to pro tebe pohodlnější, než se postavit čelem k tomu, co cítíš, než udělat krok jinam, než vytrvat, i když se ti nechce. Je pohodlnější trpět, než se vzdát své kontroly, je to pohodlnější, než uskutečnit změnu, než opustit své naučenosti.
Trpět je známé a osvědčené – cítíš, že jsi naživu.
Ale nechtěla bys víc?

Třeba milovat, radovat se, těšit se, uvolnit se, bavit se, hrát si, odpočívat? Skutečně žít? Neboj, na utrpení taky zbyde trochu místa.
Plakala jsi, jak hrozný jsi člověk… že si nemůžeš brát čas pro sebe
Máš pocit, že musíš ukrást čas pro sebe?
Ukrást ho někomu?
A Boha můžeš okrást?
To je v pořádku?
Když se nikdy nevěnuješ sobě, jak a kde chceš najít Boha?
Co je vlastně čas? Lze ho krást? Aby šel ukrást, musela bys ho vlastnit. Skutečně si můžeš přivlastnit něco jako čas?
Můžeš si ho schovat, zavřít do krabičky, a pak si ho brát tehdy, kdy potřebuješ?
Ne.
Můžeš se ho snažit kontrolovat, což udělá, že jsi stále v nějakém režimu. Anebo se v něm můžeš uvolnit, což tě zavede do možnosti přítomného dění, kdy se vše děje tak, jak je právě třeba, navzdory tvým harmonogramům.
Můžeš zjistit, že čas není žádná pevná veličina. Když se ponoříš do přítomného dění, čas se ztratí. Přestane existovat.

Jen jsi. Plná toho, co právě JE. Teď jsi (s) Bohem.
Přesto můžeš vnímat časové údaje i v rámci své bezčasosti. Můžeš se volně a svobodně pohybovat a vnímat čas jako údaj, který lze použít, když chceš.
Ve skutečnosti, v přítomnosti je (s) tebou veškerý čas světa.
Kdo jsi ve skutečnosti TY? Co je to JÁ? Co to JE?
Najdi to… jdi až za všechna slova… skrze vše… i skrze všechno, co znáš.