Úskalí nezralých vztahů

Na co nejčastěji dojíždějí první vztahy? Na automat, stereotyp a nezkušenost. Kde jsme vzali představu, že vše se bude dít samo? Že vztahy samy od sebe budou stále stejné, milostné, jiskřivé, veselé a lehké?Snad z pohádek? Žili, byli spolu až do smrti?

Ale jak vlastně žili, jak to udělali, že byli stále šťastní? 

Jakmile vztah přestane být jiskřivý, nastupuje druhé polaritní přesvědčení, že je normální, když začne být nudný, suchý, obyčejný. Jen slušnost a zvyk. Pravda, to není málo – udržet ve vztahu slušnost je moc dobré. Musí to být ale norma? Nespokojme se s neživou nudou. 

Opravdu se musíme až rozejít, abych si uvědomili, že vztah chce naši péči? Že bez lásky a blízkosti, živosti chřadneme? Že nemůžeme nechávat věci jen vyšumět, jen tak usnout nebo dokonce zemřít?

Každou květinu zaléváme – je nám to naprosto jasné, že rostlina potřebuje světlo, slunce, teplo a vodu, půdu. Když na ni zapomeneme, přelijeme ji nebo nám uschne, a tak ne úplně vždy se nám ji povede vzkřísit. Je to pak daleko těžší, než ji pravidelně opečovávat. (Muži bych to vysvětlila spíše na opečovávání auta než květiny…že bez paliva nikam nedojede, že je třeba občas vyměnit olej, jak udržuje motor, na kolik válců jede? V jakém stavu jsou brzdové kotouče, jestli jsou doplněny kapaliny, nakonec i třebas nefunkční stěrače umí pořádně zavařit… )

Odpověz si:
Co je světlem v mém vztahu?
Co je sluncem? 
Co je půdou?
Co je vodou?
Co je živinou, kompostem?
Co je teplem v mém vztahu?
Co je vlastně LÁSKA?
Kdy u nás kvete? Co ji podporuje?

Nakonec si můžeme položit právě tuto otázku.  

V jakém prostředí kvete láska?

Zkoumám to celý život. Osobně jsem si nabíhala na to, že jsem příliš vztah podporovala, odevzdávala jsem sebe pro harmonii ve vztahu, pro krásné láskyplné ladění doma. Odnaučuji se to… a přesto se ptám, jak mohu svůj vztah udržet živý, jak tomu mohu pomoci? Stejně mě to zajímá, protože to většinu vnímám dřív než muž.

Vím, že když vznikne mezi námi bolestivý zásah, je třeba ho co nejdříve vstřebat, vzájemně si podržet bezpečný prostor tehdy, když druhý něco prožívá. Když vznikne problém, je třeba z něj vykřesat příležitost. Když začne být mrtvo, je třeba zpozornět. Když nemáme na sebe čas – je třeba si vědomě prostor pro sebe vytvořit…Prostě je třeba si dát bacha, jaké zvyky nám ve vztahu zvykají a ty umrtvující pravidelně rozbíjet.

Pro mě vše začíná u toho, být sama se sebou v lásce, láskyplně naladěná co nejčastěji. Láska, kterou překypuji, se pak chce přirozeně sdílet. Nejvíce se sdílí ve svobodném prostředí, kde po mně nikdo nic nechce. Kde je druhá strana taky se sebou v lásce. I se mnou:-)

A pak – čím mohu nejvíce podpořit růst lásky?

Přítomnost a zvědavost. Když jsem přítomná a otevřená. Bez názoru na druhého. Pamatuješ, jak jsi ho vnímala, když jste se potkali? Byla jsi zvědavá. Co je zač? Jak zareaguje? Co řekne? Tím jsi ho hltala, naslouchala mu, dala jsi mu plnou podporující pozornost. Oceňující plná pozornost v přítomnosti je klíč na živé vztahy. 

Vnímat sebe a vnímat jeho. Neusnout ve vnímání, i když máš pocit, že ho úplně znáš, že tě již ničím nemůže překvapit. 
Ale – když zůstaneš živá a zvědavá, tak se překvapovat můžeš stále. Můžeš se radovat, těšit s každičké drobnosti. Můžeš ocenit to, co bys jinak začala považovat za samozřejmé.

Prostě za každou cenu je třeba zůstat živí. Ve vztahu, v životě. Nic nepovažovat za samozřejmost. Nikdy.

Nehraj hry ve vztazích. Pusť si výzvu zdarma.